Proč pátráme po radiových pulzarech v binárních systémech?

Většina pulzarů je zdrojem velmi slabého signálu a vyžadují tedy použití velkých radioteleskopů. Astronomové prozkoumali celou oblohu pomocí vícero teleskopů a objevili pulzary v naší Mléčné dráze a v přilehlých kulových hvězdokupách. Pulzary v jiných galaxiích jsou mimo dosah našich přístrojů. Většina známých pulzarů byla nalezena díky integraci signálu neboli skládání jejich pulzů - vědci pro každý pulzar koordinovaně poskládali velké množství jednotlivých pulzů, aby tím zvýšili odstup signálu od šumu.


Šetřič obrazovky projektu Einstein@home pro hledání pulzarů zobrazuje polohy známých pulzarů jako purpurové body. Kredit: AEI Hannover

Tento přístup však není účinný pro binární pulzary s krátkou dobou oběhu. Nejvíc binárních pulzarů totiž pozorujeme z boku a v takovém případě časový rozdíl mezi nejbližším a nejvzdálenějším bodem jejich oběžné dráhy rozmazává signál natolik, že je těžké odlišit ho od šumu. To je velká škoda, protože většina hvězd ve vesmíru není samotná, ale jsou součástí vícenásobných systémů. Většina pulzarů nám tedy při dosavadních hledáních na obloze unikla.

Většinu ze známých radiových pulzarů dokážeme zachytit jen s pomocí největších radioteleskopů na světě, jako např. 305 m parabolou ve vyhaslém jícnu sopky v Arecibu na Portoriku. Další teleskopy jsou v Parkles Observatory v Novém Jižním Walesu v Austrálii, Jodrell Bank Observatory v Manchasteru v Anglii a Green Bank Telescope ve Virginii v USA.
Kredit: NAIC = Arecibo Observatory; Shaun Amy, CSIRO; Anthony Holloway, Jodrell Bank