Nejčastější otázky

Vypadá to tak, že rychlost světla není konstantní. Přinejmenším bylo prokázáno, že lidé mohou manipulovat s rychlostí světla při pokojové teplotě (až do 1,4 násobku rychlosti světla).
Ptá se Tatheg

A: Takovýchto tvrzení lze v médiích zaslechnout hodně a často tvrdí, že bylo prolomeno pravidlo o tom, že se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Ale oni ve skutečnosti nepřekonali žádný rychlostní limit.

U každého signálu můžete mluvit o dvou rychlostech, fázové rychlosti a grupové rychlosti. A právě „fázová rychlost“ může být větší než c. Fázová rychlost nám v podstatě říká, jak rychle se samotná sinusová vlna (s jedinou frekvencí) pohybuje. Ale nic takového neexistuje, protože taková vlna by se musela nekonečně šířit dopředu i zpět a trvat navždy.

Reálné signály jsou vytvořeny jako součet sinusových vln mnoha frekvencí, takže po nějakém konečném počtu vlnových délek se destruktivně složí a tím dostaneme signál s konečnými rozměry a trváním. Když zjistíte, jak rychle se reálný signál (skupina sinusových vln s různými frekvencemi) pohybuje, tak je to „grupová rychlost“. A ta je vždy menší než c.

Dále je tu skutečnost, že světlo se v látkách zpomaluje ve srovnání s vakuem. Když je tedy rychlost světla v nějakém prostředí 0,5c, můžete vytvořit částice, které se budou pohybovat rychlostí 0,6c, a pokud chcete ohromit přátele, tak řeknete, že se pohybují rychleji než světlo. Dostanete hezké efekty, jako je třeba Čerenkovovo záření (to milé světélkování jaderného reaktoru, *), ale neporušujete kauzalitu ani ostatní důsledky konečné rychlosti světla, protože ty jsou svázány s rychlostí světla ve vakuu.

Pak je tu ještě efekt majáku: Když posvítíte na stínítko ve velké dálce a budete pohybovat rukou v kruhu. Technicky můžete přinutit tento „bod“ pohybovat se po stínítku rychleji než c, ale není tak přenášena žádná reálná fyzikální informace z jednoho bodu na stínítku na jiný.

Od té chvíle, kdy Einstein tento limit před sto lety navrhl, se ho snažíme prolomit, ale každý test, který jsme udělali, jej učinil ještě univerzálnějším.

*pozn. překladatele: Mnohem významnější funkci bude mít Čerenkovovo záření v právě se rozbíhajícím projektu Observatoře Pierra Augera za účasti vědců ze 17 zemí včetně českých astronomů. Tato observatoř se rozkládá na 3000 km2 v pampě na západě Argentiny poblíž města Malargue a skládá se z 1600 vodních detektorů sledujících Čerenkovovo záření a čtyř fluorescenčních dalekohledů. Kosmické záření nejvyšších energií dopadá do atmosféry a okamžitě se rozpadá na sekundární spršku částic. Ty se dále rozpadají, až dopadnou na detektory na zemi. Záření má v okamžiku dopadu do detektoru rychlost vyšší než je lokální rychlost světla a vyvolává Čerenkovovo záření. Z údajů je možné určit směr, ze kterého záření přišlo a jeho energii. Další informace získáte ze stránek www.auger.org.